ObriBroskev

13.12.2011

Chomutov - Liberec

Naposled, když jsme s Olou hráli v Chomutově, v Chomáči, jak občas někdo říká, nebylo to popravdě nic moc. Lidi hodně mluvili a moc je nějaký duo hipíků nezajímalo. A Kuba Alexa nám hned sliboval, že nám to na podzim vynahradí. A taky že jo. Tentokrát to bylo opravdu super, hezký místo v prostorný galerii v areálu knihovny. Alespoň doufám, že to byla knihovna. Už jsem tam hrál předtím na třech jinejch místech, a všechny byly pěkný. Super zvuk, živej klavír, pozorný lidi. Parádní. Takovýhle koncerty zase člověka dobijou na nějakej čas. S Hamtamem a předchozím Chomutovem se to fakt nedalo srovnat. Moc hezky hrál i Kuba a Tomáš Kubín a i zpáteční cesta byla prima.
S Libercem to bylo kapku složitější, ale zase ne o moc. Dorazili jsme s pražskou osádkou s mírným spožděním, předchozí kapela Exil 51 už zvučila a brzy začla hrát. A hráli fakt parádně. S Obrškou jsme si notovali, jak málokdy potkáme kapelu, která by nás chytla hnedka s první písničkou. A Exilu se přesně tohle povedlo, což bylo bezva.
O to náročnější pak bylo po nich nastoupit. Hodně lidí přišlo právě na ně, takže když jsme začínali hrát my, opouštěli sál. Což je pekelně rozbíjející a chce to bejt srovnanej a silnej, aby to s váma nemávlo. No a já byl čera večer spíš unavenej a nějakej rozstřelenej, takže mávlo. Navíc jsem moc neslyšel kytaru, což byla moje chyba, jelikož jsem si ji měl nechat víc přidat, ale nějak jsem toho nebyl schopnej celou dobu hraní. Srovna jsem se až při Hlídám těkavou, kdy jsem byl rád, že si na chvilku můžu sednout za Obršku, kterej se mě ptal, jestli jsem v pořádku.
A to mě zase trochu nakoplo, protože se mi venkoncem nic nedělo a druhá půlka byla o poznání lepší a konec dokonce parádní. Dvakrát jsme přidávali a pak se ukázalo, že už žádná další kapela nezahraje a tak jsme se rozloučili a rychle odfrčeli domů, jelikož všechny čekala ráno práce a vstávání a tenhle tejden budeme energii ještě potřebovat. Třeba v pátek v Děčíně. Nebo v sobotu v Lípě... je toho hodně. Ale zbejvaj jenom tři koncerty do naší koncertní pauzy a tak se těším, že si to užijeme. Pěknej večer. Váš kačer. Tyvole to už je fakt ndo

 

01.11.2011

Tyblonec : Jablonec - 7:4

Na rozdíl od Apačky z Fullmoonu nevím o fotbale nic a tak ani netuším, jestli má Jablonec nějaké fotbalové družstvo, nebo ne. A vlastně je to v tuhle chvíli jedno.
Jedeme Volvem po mladoboleslavský dálnici a já si libuju, jak je to pěkný, zase vyrazit na koncert. v Jablonci jsme za chvilku a díky navigaci v telefonu skoro ani nebloudíme. Jak to sakra kapely dělali dřív? Jak jsme to my dělali dřív? Prostě jsme si zapamatovali cestu podle mapy a pak jsme se doptali. V Jablonci nám ukázala na klub Na Rampě asi čtrnáctiletá, úplně na šrot holka.
Klub je moc hezkej, milí zvukaři, hezký prostředí, stavíme, zvukaři zapojujou, Ondatra se vydal pro pizzu a najednou je osm a v klubu ani noha. teda kromě nás. ono je asi oficiální zahájení tak v půl devátý, řikáme si...v půl devátý jsou v krubu kromě nás další dva lidi. pak přijdou ještě dva. a pak jdeme hrát. samosebou to neni žádná radost, před koncertem
chvilku sedím v šatně
řikám si
co děláme špatně
...vida, kousek textu... to se zkrmí.
ale když vylezem na pódium, do očí nám svítěj světla, takže nevidíme, kolik dalších diváků dorazilo. a podle zvuku ještě nějaký přišli, protože po písničkách tleskaj a hulákaj. a víte co, hraje se nám dobře. možná je to tím, že nás od novýho roku čeká ta pauza, všichni si to užíváme. zvuk je fajn a máme radost, že hrajem spolu.
během koncertu dorazej ještě další lidi a nakonec třikrát přidáváme. když se na závěr v Anjelovi připojí dechový trio, když improvizuje v refrénech, připadá mi, že je všechno správně.
dva ze čtyř platících návštěvníků si nakonec koupěj cdčko, což je procentuálně paráda. a pak zase všechno naložíme a jedem domů. to, že Mári s klukama omylem nacouvaj do sloupu a smějou se tomu až do Liberce, se dozvíme až zejtra. nad krajinou je mlha. na pumpě si koupíme bagetu.

 

01.11.2011

drakiáda

Ve Vysoký lípě jsme loni měli soustředění před natáčením Severu a křtem a dohodli jsme se, že jim letos přijedem zahrát. A tak jsme jeli. tentokrát řídil Ondatra a frčeli jsme zase mlhou. tentokrát po teplický a potom přes Ústí nad Labem a Děčín a pak nahoru do kopců až do Vysoký Lípy. zrovna tu byly zabijačkový hody, dal jsem si kousek prejtu, ale po loňský zabijačce, po který mi bylo blbě tři dny a Onatra najel na dálnici do svodidel, už tomu moc nedám.
Dole dohrála kapela Ještě si to sedne a my začli stěhovat. zvukař zjistil, že nemá mikrofon, tudíž že mu zbejvaj jenom dva, tudíž se nedostane na dechy. a taky do nás dloubal, že teda máme fofrem zvučit, že po nás hraje kapela. ani nezmínil, že v ní hraje taky. nojo. stane se.
tak jsme to rychle nazvučili, a začli. a bylo to dobrý hraní. stejně jako v Jablonci jsem cejtil, že jsou všichni tak nějak rádi, že hrajou, společně, na jednom pódiu, pro lidi. i když nejsou odposlechy, i když dechy jsou slyšet jen občas.
Obrška zkoušel nový věci, přechody, novej rytmus v závěru Bunkru. lidi se bavili, tleskali, tancovali, fakt jsem z toho měl radost. po Rubínu, ze kterýho jsem byl nějakej celej rozloženej a o kterým jsem tady vlastně ani nepsal, byly tyhle dva koncerty báječný, i když v Jablonci to bylo v přesilovce.
a řek bych, že to je i na kapele z venku vidět, po koncertě přišlo spousta lidí pogratulovat a prodali jsme další CDčka, což nebejvá úplně pravidlo.
takže zpátky jsme jeli spokojený, přes Hřensko a Děčín. v autě nám hrála PJ Harvey, ve čtvrtek jsme jí byli na krásným koncertě, od řeky šla zase mlha... těším se do Archy...

 

28.07.2011

doják dvoják

uf, dlouho jsem tu teď nebyl, měli jsme koncerty a spali jsme letním spánkem. tak se jen rychle vrátím k druhému dvojáku, týden po tom prvním
hráli jsme na svatbě kamarádů a shodou okolností Oliiných příbuzných a hráli jsme v hotelu Sněžnék. Mári s Obrškou a Járou ještě předtím hráli s Bandem na narozeninách, takže dorazili na knap, dali si řízek a šli jsme hrát. půjčili jsme si od kapely, co hrála k tanci, mikrofony, rychle se nazvučilo a tradá. tramtadadá. byl to rychlej, energickej, svatební koncert. hosté tančili a my to do nich prali bez milosti.
rychlej přejezd dvěma vozy stmívajícím se krajem a
pak jsme zastavili před branou Grabštejna. ten totiž stojí ve vojenský oblasti, takže mají vrátnici. stáli jsme v kratší frontě a já vyběh na chvilku ke keři na kraji cesty, když se kolona hnula. vyběh jsem za ní, ale kluci i s Olou projeli pod závorou a mě zastavili dva statní vojáci:
kam běžíte?
za kapelou, já se ztratil
tady se nesmí běhat, tady je vojenský prostor, jeďte támhle s pánem, ten vás sveze...
nacpali mne do auta, co čekalo před závorou a tím jsem asi po dvaceti metrech kolonu dohnal, přestoupil do našeho vozu a dojeli jsme dalších třicet metrů k hradu.
organizátora, s kterým jsme naněkolikrát přesouvali časy, jsem si představoval jako svalnatého pětatřicátníka, asi že jsem s ním vlastně nikdy přímo nemluvil. ukázalo se, že to je mladík sotva pětadvacetiletý a stejně, jako většina ostatních účastníků horolezeckého srazu, radostně přiopilý. jako první instrukci nám ukázal, kde si můžeme zadarmo natočit pivo, vysvětlil, že budeme hrát asi až za hodinu a šel vyhlašovat výsledky horolezecké soutěže.
nakonec jsme si ale zahráli dobře, někteří úplně nejlíp za pár let, někomu byla trochu zima, ale obecně to bylo moc fajn. pak jsme si ve vojensém prostoru podali ruce a rozjeli se na měsíc zase do svých domovů. když jsme dorazili do toho našeho, pomalu svítalo

 

17.06.2011

švanda dvoják

Oli s Ondrou si většinou stěžují, že jsem kolem odjezdů strašně nervózní a že je ani nepochválim, když náhodou vyjedem včas. za sobotní odjezd je tedy chválim, vyjížděli jsme v podstatě podle plánu a i cesta ubíhala moc hezky. za chvilku jsme byli v Děčíně, vyjeli Dlouhou jízdou na nádvoří zámku a bylo.
na Kramli jsme hráli už podruhý, tehdy ale Jílovém, pamatuju si, že to byl takovej rychlej a horkej letní koncert a že nám tam Banduska přinesl film Jakub a obří broskev na přepáleném DVD a že jsme mu ho doteď nevrátili.
tentokrát se přišla podívat Lenka Řezníčková, exbaskytaristka Jack Siuh, s malou Bigbeatou, budoucí vládkyní města Děčína a přilehlých kopců. a my zahráli a bylo to dobré zahrání, bavilo mě být zase po dlouhý době na pódiu s klukama a holkou. měli jsme pěknej zvuk, dost jsem mluvil a hodně tancoval, až mi padal letní festivalovej klobouk s lebkama. bratři Zlámalové chyběli a v těch pěti mi ten náš slavnej orchestr začal připadat zase pomalu jak taková v podstatě skladná, kapesní kapela.
po hraní jsme si sbalili fidlátka, najedli se v místní kavárně palačinkama a vyrazili přes kopec do Lípy. Mári s Obrškou to vzali ještě bokem a naložili Luďka Pecháčka a jeho rampy a sešli jsme se až na Všudybudu.
dorazili jsme, zatímco na pódiu triumfálně uzavírali koncert Papíři. všude bylo spousta lidí a trochu poprchávalo. což ale nikomu nevadilo, protože byli všichni opilí.
nevím, jestli nám to přišlo jen v kontrastu s klidnou Kramlí, ale spíš ne. všichni se spokojeně motali po areálu a na tvářích jim většinou hrál lehce nepřítomný úsměv spokojené ztráty vědomí.
nacpali jsme se na maličký pódium, tentokrát doplněný o Járu a Luďka a vešli se tak tak. narychlo jsme nazvučili, protože jsme dlouho zapojovali a to už pod pódiem postávalo a různě hulákalo asi stopadesát lidí a tak jsme zčerstva odpálili první raketu do nebe.
dlouho na nás v Lípě nebylo tolik lidí, dlouho na nás nikde tolik nepařili. mikrofony dost pískaly a z beden to praskalo a pedalboard byl celej popršenej, ale nikomu to moc nevadilo, všichni pařili, až nám padali do pódia. plnokrevnej mejdanovej parádní hojně navštívenej koncert. nacpali jsme to co to šlo a přetáhli asi o deset minut a stejně za náma chodili lidi ať ještě přidáme. ale to už z amfiteátru hřímala Nauzea Orchestra a tak jsme podruhý sbalili fidlátka a jelo se vyložit nástroje a pak ještě dopít nějaký plechovky. byl to dlouhej, dobrej a plnotučnej den.
ráno jsem organizátorům Všudybudu poslal pandu, protože jsem z toho festivalu a z lidí, co ho organizujou nadšenej. a těšim se tam zase za rok. a těšim se taky na zejtřek, kdy hrajem napřed na svatbě a pak na Grabštejně na horolezeckým festivalu. tak uvidíme, co horolezci.

 

07.06.2011

balónem

poletíme dneska v noci, sraz je za komínem až táta s mámou usnou...

je to tak tři měsíce, co mi napsal Přemysl Štěpánek, že v Indies připravují druhý díl CD Bongo Bon Boniera a jestli máme nějakou nepoužitou dětskou písničku. napřed jsem jim poslal Papouška, ale už v tu chvíli jsem si říkal, že by bylo lepší, napsat něco nového. tyjo, dětský songy, to jsem vlastně nikdy nezkoušel.
ale zkusil jsem to a nedávno jsem písničku, která se jmenuje Balónem, dopsal. v sobotu jsme ji nazkoušeli v Progresu a v neděli v deset jsme vjížděli do studia ČR Sever v Ústí nad Labem.
je to skoro přesně čtyři roky, co jsme tu natáčeli písničku Hlavně že jí, tajdlenc je o tom dokument. a teď jsme se teda vrátili na místo činu.
všechno bylo stejný, i zvukař Honza byl stejnej a stejně to odsejpalo. žádný dlouhý prostoje, nazvučily se bicí, nahrála se vodící kytara se zpěvem, pak basa a bubny dohromady a pak stopu po stopě celá písnička. po poledni dorazil Pavel, kterej ve vlaku z Brna dopsal dechový party, s klukama si je vyzkoušeli, nahráli a než jsme se stačili najíst, bylo v podstatě smícháno.
zatím nevím, kdy by BBB2 měla vyjít a tudíž ani netuším, kdy Balónem uslyšíte. ale těším se. zatím se můžete mrknout na kus salámu.

 

07.06.2011

Chomutov

v pátek vejlet do Chomutova. jeli jsme přes Slaný a pak za Lounama se nám otevřela kopcovitá krajina a Krušný hory a bylo to nádherný. v Café Strada nám připravili fantastický bagety a my sledovali Kubu Alexu a ostatní vystupující a bylo to fajn. snad jen lidi, že tolik kecali, místama přehlušili vystupující. a přesně tohle byl kámen úrazu i u našeho vystoupení. jednak jsme neměli moc dobrej zvuk, jednak jsem slyšel skoro každý slovo, co si řek stůl přímo před náma. chvilkama jsem myslel na Iggyho Popa, kterej by vstal, přešel by po stolech až k tomu největšímu křiklounovi, kterej se mi celou dobu smál do ksichtu a nachcal by mu do huby. ale já Iggy nejsem. a tak se nám jen nehrálo dobře. ale i to se stává, i takových hraní už jsme pár měli. i to nás zoceluje, i tohle se musím naučit zvládnout. a dostali jsme zaplaceno. a cesta zpátky s Kubou Alexou byla bezva.
Kuba je vůbec fajn. Olinka o něm správně řekla, že je "buditel". pořád pořádá koncerty, jak v Chomutově, tak v Praze. pořád to tlačí kupředu, snaží se něco dělat. natáčí s Quite Quiet, ale vymejšlí i různý akce pro ostatní a snaží se je dělat profesionálně, sehnat nějaký prachy, ohlídat je a nakonec na tom ještě prodělá a domu přijede utahanej ve dvě v noci.
díky bohu za Kuby Alexy světa. a do Chomutova se napříště stejně těšim

 

05.05.2011

Statistika nuda je
neni to pravda. alespoň naše kapelní statistiky jsou bezva. člověk tam najde spoustu zajímavejch věcí. tak třeba to, že se nám převčírem a včera prakticky ztrojnásobila návštěvnost a my nevíme proč. možná nás našel nějakej ruskej robot, nebo tak. ale stejně je to fajn. člověk si připadá tak nějak žádanější. ahoj robote
největší legra ale bejvá, když se člověk podívá, na základě jakýho sousloví se lidi dostali na naše stránky. vtipný to je hlavně ze začátku měsíce a tentokrát mě to fakt pobavilo. tak hele. dneska jsem tam kromě tradičního obri broskev a obří broskev našel taky:

- keď sa postavím za mikrofon nikdo nemá taky štýl ako já
což je teda přesně můj případ a jsem fakt hrdej, že to ten vyhledávač poznal a nasměroval hledajícího správně
-trafo klepe v odposlechu
klasika. komu nikdy neklepalo trafo v odposlechu, jako by nebyl. co je trafo a proč je v odposlechu?
- jak rozvasnit kluk
to mi přijde fakt krásný. nějakej sonickej milovník chce vědět, jak rozvášnit zvuk a internet ho pošle k nám. děkujeme ti internete, děkujeme nastokrát.

 

14.03.2011

všichni anjelé z dejvický nádražky

začlo to tak, že...
původně se mělo křtít v klubu, co se jmenoval sv. Michal a byl na starým městě ve velkým kostele svatýho Michala. tehdy, v září 2010, kdy jsme měli předběžnej termín křtu, hledali nový, zajímavý kapely a projekty a křest Anjela se jim líbil.
pak změnili jméno na klub Kostel. to už se moc nelíbilo nám, ale jednou to bylo domluvený, tak co. pak jsme se dozvěděli, že s tou akcí nepočítaj, protože se k nim odněkud dostala informace, že to neplatí. vůbec jsme nechápali, která bije, nakonec se ukázalo, že šlo o nedorozumění. a tak jsme se vypravili dohodnout konkrétní podmínky a ukázalo se, že klub, kterej byl těsně před třetí změnou jména, zase až tak strašně o kapely a projekty tohohle tipu nestojí, že funguje spíš jako party spot a diskotéka a že si teda navzájem nemáme zase až tak co nabídnout.
chvilku jsme dumali, Druhý patro bylo plný, pár dalších zajímavejch míst taky. a pak Ondru napadlo, že bychom mohli zkusit Dejvickou nádražku. paráda, legendární hospoda, pankáči, vlaky, pivo a zelená, to je přece pro křest tohohle konkrétního anděla daleko lepší než nějakej diskokostel. vyrazili jsme tehdy omrknout lokace a taktak jsme se pak dopotáceli dom, jak se nám v Nádražce líbilo.
když jsme přijeli s Ondatrou a prvníma věcma ve čtvrtek a poprvý jsem vesšel dovnitř, trošku mi zatrnulo. všude seděli chlápci po šedesátce, VŠICHNI kouřili a přes závoj startkovýho dýmu nebylo vidět ani pódium. nojo, polknul jsem, možná že nejsme zas a ž takový pankáči, jak jsme si, romanticki vole z Lípy, mysleli. ale co, už tu byl Marek Lanštof s aparátem a tak jsme nosili a už tady byl Honza Dědek se štábem z Musicbloku, krátkej rozhovor na lavičkách a už tady byl Jára s trubkou a už tady byla Olinka, hospoda se trochu vylidnila a dým prořídl.
a pak tu byli kluci, pak jsme měli postaveno, Goťták s Kočovkou, který se ujali merche, potom PEtr vydavatel Onufer a plná krabice knížek, pak přestávka v hokeji v telce rychlá zvukovka, druhej televizní štáb, Jaromír 99 s knížkou v podpaží na peróně, další rozhovor, tentokrát už potmě a pak rychlý kreslení a pak pan Koubek vyskakuje na pódium a uvádí nás a pak už to jde ven.
všechna ta nahromaděná energie, hned v prvním songu mi začnou padat svítící brejle, který jsem dostal, kluci mi je za jízdy sundavaj, Artistka, kravál. na pódiu máme krásnej zvuk a hrozně dobře se mi hraje. cejtim se srovanej, soustředěnej a silnej. kytara dělá zvuky, který má, kapela za mnou tlačí jako lokomotiva na kolejích , což se v nádražce hodí. než se nadějem, už hrajem Anděla, po kterým přichází komtr Jaromír. Anjela pokřtí lahví vodky, co belskurychle kupuje Xindl, kterej vyleze na pódium a sází do lidí pár ran osamělýho písničkáře. my se jen nadechnem, pozdravim se s čerstvě příchozíma, stihnu si dát pivo? to už nevim. Xindl dohraje a já jdu na pódium a volám kapelu a vzadu u baru se objevuje hořící dort, teda dort s třiceti svíčkama a já jsem dojatej a spokojenej.
od jedný svíčky si napřed připálim a pak je všechny sfouknu, sakra, jak já jsem v tu chvíli šťastnej se blbě vysvětluje, ale pro všechny, co tam byli, asi dobře chápe. v tomhle rozpoložení jsme dohráli zbytek koncertu, přišlo mi, že celá nádražka dejchá společně s náma, možná se mi to jenom zdálo, ale to mi v tu chvíli bylo jedno. měl jsem narozky, pokřtili mi knížku, moje úžasná žena připravila překvapení s dortem a teď hraju koncert s lidma, který mám fakt strašně rád. je to taková sebestředná část, ale takhle to bylo, takhle jsem to měl a jenom takhle to dneska dokážu reprodukovat.
když utichly reproduktory, podepisoval jsem knížky a dostával dárky a měl se výborně až do časných ranních hodin.
velký díky všem, co jste přišli a co jste se podíleli na organizaci a na vzniku knížky a vůbec. byl to krásnej večer, kterej si budu pamatovat, řekl bych, ještě aspoň dvakrát tolik.
dík.

canny 33

 

07.02.2011

A studio Rubín

než jsem na letáček napsal správně celej název prostoru, kterej jsme si vybrali, chvilku mi to trvalo. ne Rubín ani Studio Rubín, ale A studio Rubín. nevadí. začlo to tak, že jsme si chtěli udělat malej, klidnej, intimní koncert, při jehož realizaci se nezblázníme, za jehož propagaci nebudeme muset vysolit balík, kterej navíc ani nemáme a kterej si bez velkýho zařizování budem moct užít. a přesně takhle to vyšlo. přišlo spousta kamarádů, přišlo pár neznámejch lidí, přišel Michael Kyselka, Marek Zelený i Ben Tais Amudsen...
byl jsem v klidu a tak jsem si krásně užil koncert illE, kterým to ve čtyřech sluší úplně nejvíc a jak teď hrají častěji, dostali takovou jistotu výrazu, fakt mi to udělalo radost a ještě jsem se u nich hezky rozezpíval.
a pak jsme si krásně zahráli. obecenstvo bylo vřelý, jaký bejvalo v klubu 2000 v Český Lípě, když jsme před deseti lety byli lokální hvězdy. skvěle se mi hrálo, krásně, všichni v kapele byli klidný a soustředili se a řek bych, že to bylo znát i z hraní. takovýhle momenty jsou na pódiu skvělý, všechny energie prouděj správným způsobem a mezi lidma a kapelou vzniká zvláštní, silná energie, která mnohonásobně převyšuje prostej součet všech činitelů. bylo by fajn, kdyby to tak cejtilo víc lidí, ale víte co, v podstatě mi ten večer stačilo, že jsem to tak vnímal já.

 

07.02.2011

Lysá nad Labutěnkou

Kuba Bureš nám napsal, že pro nás má hraní před Xindlem v Benátkách nad Jizerou. pak se ukázalo, že to je Lysá nad Labem a celej problém se vysvětlil, když vyšlo najevo, že klub v Benátkách i tuhle akci řídí jeden člověk, takovej velikánskej dredař.
když jsme s pražskou výpravou frčeli k Lysý, byla strašná tma. světlomety Ondrova volva tak tak dokázaly z tý tmy vyříznout alespoň pár metrů. přišlo mi, jako když se nějak razantně změnily vlastnosti samotnýho světelnýho vlnění, že je třeba se světem něco blbě. těžko říct. třeba bylo.
klub v Lysý nás všechny mile překvapil tim, jak byl velkej a moc hezkej. Kuba říkal, že to je nějaká diskotéka a Ondra se koukal na webu na fotky a bál se, jak se tam vejdeme. ale pódium bylo obrovský, zvukař milej a účet na baru jsme měli na nealko a pivo zdarma, což je pro hvězdy našeho formátu spíš výjimka.
jan kapelní záchod byl nad klubem v takovým zvláštně strašidelným bytě, ale to k tomu rokenrolu sakra patří, žejo.
začínali jsme hrát kolem půl devátý a sál byl víc jak poloprázdnej. ale měli jsme fajn zvuk a hrálo se nám dobře, takže lidi začali reagovat víc a víc a pod pódiem stály dokonce nějaký dvě holky, který extrémně tleskaly a hulákaly a tak to bylo celý fajn. během nářezovýho místa v Než se probudím se všichni probrali a začali pařit a když jsme zahráli Do Děčína, chvilku tancovalo pod pódiem asi čtyřicet lidí. takže jsme si odnesli ještě takovejhle pozitivní závěr.
a jelikož nás čekalo hraní i v sobotu, trochu jsme oschli a pak rychle sbalili, dali si s Xindlem pusu a nechali ho, ať se s úplně natřískaným sálem (čert ví, kde celou dobu všichni ti lidi byli. možná v tom strašidelným bytě nahoře) popere sám. cestou zpátky už bylo světlo v pořádku...

 

03.01.2011

to není cukr, to je Jeseník

i do Jeseníku je cesta dlouhá, ale jelikož jsme tam s kapelou nikdy nejeli, nevíme přesně jak dlouhá. takže vyrážíme kolem půl jedný z Prahy, vlastně obě části. já s Olou a Ondrou autem, Mári, Obrška a Jára vlakem. a po cestě jsou kluci pořád před náma. frčíme přes Hradec a pak odbočíme na Králíky a pomalu začínáme stoupat a sněhu přibejvá. až kousíček před Jeseníkem předjedeme vlak, Ola ho dokonce zahlídne v dálce mizet mezi kopcema, ale kluci dorazej chvilinku po nás, takže cajk.
Eleni, která s K2 (což je víc než dvoumetrový baskytarista Priessnitz) celý koncert organizuje, nás uvede do naší šatny. krásná, prostorná místnost, Eleni se nám stejně omlouvá, že to není bůh ví co. to kus dál po chodbě je šatna Prouzy a já ji zaslechnu jak jim říká: tady ve vaší šatně spala jednou Helena Vondráčková. vyprávím to kapele a shodnem se, že tam možná ještě bude strašit, protože ji přece v Jeseníku nemohli nechat přežít. a pak místo ní poslali robota. Helebota. díly určitě dodala Tatra Kopřivnice. objednáváme si pizzu, protože připravená studená mísa nevydrží nájezd sedmi hlasových kobylek. pizza Pepíno ale dorazí zrovna když zvučíme a přijde nám to říct nikdo jinej než pan Kružík. místní zvukař je fajn, takže zrovna končíme a tak si ji můžeme rozporcovat. a pak už prouděj do sálu lidi, teda prouděj, spíš se tak loudaj, i když ve foyer je plno. fronty na pivo se táhnou jako hadi přes místnost a div ž se nepropletou s dlouhatánskou frontou do šatny. v 8:02 lezeme na pódium a začínáme Artistku pro skoro prázdnej obří sál legendárního Pentagonu.
trošku protahujeme začátek, pár lidí přijde a do konce písničky stojí vzadu ve stínech velkej půlkruh tmavejch postav. tak, aby na ně nedopadalo světlo. ale přišli. super.
máme super zvuk a hraje se nám dobře a tak si to užíváme a půlkruh se pořád přibližuje. navíc mezi písničkama tleskaj. Jeseník je prej náročnej, ale v tuhle chvíli cejtíme, že jsme navázali nějakej kontakt. během našeho hraní přitáhnem ty dvě stovky lidí o dobrejch deset metrů blíž, navíc v půlce zahlídnu dole pod pódiem známou čepičku. tyvoel Brambor. důležitej čajovník z českolipský čajovny a v současný době kastelán na hradě, takovejch věcí jsem s nim zažil. parádní chlap. a teď tu stojí se ženou pod pódiem v Jeseníku, na ruce drží svýho syna Jonáše. z pódia odcházíme spokojený, stahujeme se do šatny a na Prouzu vlastně vylezem jenom na chvíli. ještě jsme moc plný dojmů. zkoušíme se probít do fronty na pivo, ale to se nám povede, až když z pódia zaduní Kružíkova kytara. a pak stojíme a koukáme na ten nehoráznej rachot. Priessnitz jsou ve formě, to bylo vidět už tejden před tím v OKU, ale tady je to ještě mnohem větší nářez. taky je zvučí Dušan, což celou magii ještě umocňuje. v sále je už 700 až 800 lidí, pánové jsou tady sakra doma a všichni jim to dávají znát. ostatní kluci z Broskve Priessnitz tolik neznaj a tak docela koukaj, s Olou na sebe občas mrknem. parádní koncert, velkej zážitek. jedna z nejlepších tuzemských kapel na ideálním místě.

Mári s Járou jedou ráno dom a Obrška toho má pro dnešek plný kecky a tak jdou spát. my ostatní zůstáváme na večírek v Blues clubu, pijeme místní Absinth, kterej si oblíbil i Johny Depp, jak se spolu s hromadou dalších historek dozvídáme,když jdem domů, je to jako soutěž v superobřím slalomu, abych použil slova klasika.
kluci odjezdáři zmizí ráno dřív než rozlepíme oči. vyrážíme s Obrškou a Ondatrou na polívku, kluci si pak za Oliiny asistence kupují svetry a vyrážíme na domluvený výlet. taxíkem, protože jsme vstali pozdě. jenže hlavní horský vůdce na místo srazu nedorazí vůbec a tak se jen přejíme na Křižáku a pak se svalíme dolů na Fučík, kde se to tak jmenuje, protože tam fakt fouká. no a pak na něco teplýho do žaludku a pak zase na večírek. tentokrát komornější ke Dvou štírům. Jaromíra a Dušana máme jenom pro sebe a tak celej večer posloucháme naprosto neuvěřitelný kapelní historky a pijeme slivovici. báječnej večer. laskavej hospodskej nás nechá ještě přes zavíračku. že jsem cestou zpátky zabloudil po cestě, kterou jsem pár hodin před tím sám našel, už tak nějak patří k věci... sláva nazdar výletu, bylo to skvělý

 

30.12.2010

Bratislava

že to je do Bratislavy daleko, víme. však jsme tam letos byli...ééé... počkejte:
- jednou s Olinkou a Ondrou dohodnout co a jak
- podruhý s Olinkou, Obrškou a Márim nahrát základy
- potřetí jsem jel jen sám nahrát nějaký ty zpěvy a kytary
- počtvrtý s Olinkou, Pavlem, Járou a Ondrou donahrát zpěvy a klavíry a dechy
- popátý míchat s Ondrou a Obrškou
- pošestý zase sám zahrát před Chick and Tin a pozvat lidi na koncert

tudíž nás po sedmý ta dálka nepřekvapila. ve věži kousek od Prašný Bašty, kde jsme byli tehdá poprvý na jídle, mají rozcestník odkud je kam daleko. PRaha je napsaná 290 km, po silinici to asi bude spíš 390 km. prostě jsme věděli, že i v zhledem k sněhový nadíce, ze který byli silničáři pochopitelně zase překvapený, musíme vyrazit včas a celej tenhle odstavec vlastně píšu i proto, že se nám to podařilo. Jára čekal u nás před domem, Ondra dorazil asi jen s desítkou a Olu jsme vyzvedli briskně, tak jsem kapele povolil a nechal je koupit si něco v mekdrajvu. a pak jsme frčeli, Obrška s Márim a Pechym daleko před náma, ale i když místama poprchávalo, a hlavně sněžilo, jelo se nám dobře a do Bratislavy jsme dokonce přijeli se strejčkem, což vlastně nevím, je-li to ten Příhoda, nebo nějakej jinej strejček, ale vem to nešť, což taky nevim co je.
ve studiu číslo 5 už na nás čekali. natáčeli jsme celou dobu ve čtyřce a jiný studio vlastně ani neviděli, ale teď tu bylo a tak jsem se postavili, kluci sovenský nás drátovali a my si sedli stranou s Bibou, což je taková strašně sympatická paní, spíš by se mi chtělo říct holka, i kdž nevim, jak velí slušnost, která má ten program Pohoda FM na starosti. pověděla nám všechno potřebný, pozdravili jsme se s Marošem, kterýho jsem sakra rádi viděli i s Lubem, kterýho jsme viděli stejně rádi. Lubo je zvukař, co s náma celou desku dělal, do 14 žil v Praze a je fakt fajn všichni jsem si ho oblíbili.
Maroš s sebou přivedl Peteera MAgata, kameramana, který s sebou přivedl zase další dva týpky s tím, že budou koncert natáčet. a pak už bylo najednou osm a Biba zahájila koncert a my spustili.
Tralala, vlastně nám to celkem hrálo, teď po dvou koncertech v rychlým sledu. dobře jsme se slyšeli a za chvilku ze mě spadla nervozita z přímýho přenosu a pořádně jsme se do toho opřeli. Maroš pokrstil desku slovom a vlastně to tak udělala i Biba, šáňo jsme si nalili sami a hráli jsme dál.
první písnička po krtě bola Sever a jak jsem ho začal hrát, v hlavě se mi rozjelo, že je super, že vůbec nejsem nervózní z těch dvaceti nebo padesáti nebo kolika tisíc, co pořad poslouchali ve stejný chvíli, co jsem ho my hráli. a okamžitě jsem zapomněl, co mám hrát. prostě jsem ten motiv ne a ne vytáhnout z hlavy, ale věděl jsem, že nesmím přestat a tak jsem to dál drtil až jsem to tedy nějak dotáh k prvnímu refrénu a pak už to bylo dobrý. shodou okolností zrovna tohle byla první písnička, kterou Peter s kamarádama natáčeli, tak se na ten okamžik můžete podívat sami tady.
Další skladbu, Už nepudem dál už jsem dal zase normálně a v písničce Slepý ryby jsem už jenom jednou pozdějš nastoupil. a to byly, pokud vim, jediný dvě větší chyby koncertu. jinak mi broskev přišla uvolněná a spokojená, Pechy tomu svejma cingrlátkama dodával potřebnej spodní tah i ruhovou sopu, Obrška do toho řezal jak má. fakt jsme z koncertu měli dobrej pocit. pozitivní byly i reakce, který chodili do studia, kde jsme s chytrou a pohotovou Bibou dělali rozovor, mailem. takže jsme měli radost.
cesta zpátky byla pochopitelně maso. vyjížděli jsme někdy krátce po jedenáctý a za Brnem vjeli do obrovský vánice. až sjedem z Vysočiny, tak to přestane, jenže z Humpolcem to ku Praze spíš houstlo. ale Ondra je dobrej řidič a tak to nakonec zvládnul. dojeli jsem v půl čtvrtý ráno. kluci do Lípy v šest. že bylo nošení zábava nad zábavy snad ani nemusim řikat. ale sakra, stálo to za to. stálo to za to i s chlupama. dík všem...

 

30.12.2010

Opravdová láska

že chci natočit klip na Opravdovou lásku jsem věděl hnedka, jak jsme ji natočili. možná už předtím, ale ve chvíli, kdy byla hotová to bylo jasný. jen jsem nevěděl, jakej klip.
první nápad byl, že bychom natočili třeba s Mirkem z Alternativa TV táborákovou zábavu, kde bysme tuhle písničku hráli na kytáry, navlečený do trempskejch hadrů, já sám bych ještě moh mít lecos na půdě. před tím, než jsem totálně propad rokenrolu jsem začal někdy ve 14 chodit do skauta a s naším nekonformním rádcem Motejlem jsme projezdili spoustu míst, spali pod širákem, sázeli stromky a hlavně hráli na kytaru Nedvědy a Druhou trávu a Nohavicu a Plíhala a i toho protivnýho Žalmana jsme s vobčas zkusili vybavit. říkal jsem si, že pak by moh někdo do posvátnýho vohně hodit buřta nebo tak a že by se na konci písničky rozpoutala masivní trampská rvačka, kde by lítaly sekerky, votvíráky, zavíráky, bodáky na buřty a pochopitelně ešusy. použili bychom spoustu lacinejch ale působivejch triků a nakonec by se tam všichni podřezali a umlátili a byl by konec.
jenže po nátáčení Opilí a smutný mi došlo, jak je tenhle "jednoduchej" nápad produkčně náročnej. točit to venku, to potřebuješ zase spoustu lidí a ti by napodruhý třeba nemuseli vůbec přijít. navíc potřebuješ víc světel a pak taky rekvizity, spoustu rekvizit. a nakonec i ty laciný ale působivý triky nejsou zase tak banální záležitost. a tak jsem to zavrh.
další nápad přilezl ještě z týhle strany. natočit v interiérech trampskej koncert kapely. pozvat zase spoustu kamarádů a natočit to v těch kloboucích a udělat to tak trohu jako Fever Ray v jednom klipu, co ho teď ale nemůžu nikde na youtube najít. a nebo jako Lili Allen. jenže to mě nějak nenadchlo, nedokázalo mě to vybudit k žádný akci.
až pak mě napadlo, že by to vlastně nemělo bejt o tom Honzovi Nedvědovi a jeho scéně. dyť o tom taky ta písnička neni. no ne?
že úplně zapomínám na tu holku ve sklepě. a toho jsem se chyt a začal vymejšlet. z nějakýho důvodu se mi tam okamžitě objevil chlapík v kostýmu Santa Clause. jenže jsem nevěděl proč tam je, možná že ho mám v jiným nedodělaným klipu, možná, že mě něčím rozčiluje, možná to je tím, že na vás tady před Vánocema ty Santové, Mrázové a Mikulášové furt od někaď koukaj. jenomže jsem furt nevěděl, co s ním. jak s ta holka z toho sklepa dostane. nebo se nemá dostat ven? nebo to má vyvrcholit nějakým zásadním překvapením?
a pak jsme jednou, asi 14 dní před Vánocema seděli v baru U 100 Rán s Ondrou Ládkem, s jehož kapelou Xindl X jsme párkrát hráli a s kterým jsme začínali psát sitcom Comeback. a von povídá...
hele a nemoh by tam přijít pravej Santa?
tyvole, povidám si, to by mohlo situaci dost nečekaně vyřešit, to je super nápad. pár dní na to jsem to vyprávěl Olince a tý se to líbilo, pak jsem to zavolal Ringovi, s kterým jsme točili Do Děčína a stříhali další dva klipy a kterej je hodně kritickej. a tomu se to taky líbilo. nápad se líbil i Michaelovi Kratochvílovi, kterej je jinak super fotograf, ale na pravýho Santu se hodí jako nikdo jinej, líbil se i Terezce Vítů, kterou jem do tý doby neznal a prvně jsem se viděli ráno před natáčením na Andělu. a bavil i Jiřího Krytináře, kterej si měl zahrát toho nepravýho Santu. ten sice musel účast na poslední chvíli odřeknout, ale v tý dbě už bylo všechno ostatní zařízený a tak jsem do toho šel.
mladej herec a režisér Ondra MAtaj nám sehnal místo a obětavě ceej den lez po štaflích nahoru a dolů a směroval světla. dirigoval ho profesionální Aleš Blabolil, kterýho zase hlídal Ringo. a Ondra Zátka nám přivez spoustu jídla a pak zůstal celej den, aby nám pomoh, s čím se dalo.
Terezka byla skvělá volba, jednak byla připravená, jednak soustředěná a jednak vydržela většinu dne v těch krátkejch červenejch šatičkách, i když podlaha byla studená a barákem táhlo. no a Michael Kratochvíl byl parádní. přijel, otevřel Metaxu, navlík se do kostýmu a do role a bylo vymalováno. když sjem se v sobotu ráno v sedm vzbudil, proklínal jsem se za takový magorie a v srdci mi bylo úzko, protože mi bylo jasný, že to nemůže vyjít. ale díky všem těmhle lidem (a Petrovi Šimečkovi, kterej mi věnoval tu kytaru), díky jejich energii, to vyšo. a teď to je. tady. hezký Vánoce a šťastnej Novej rok

 

23.12.2010

Lípa

V Progresu sice šatnu mají, ale tam jsem byl po celým dni u rodičů v teple a se spoustou jídla, krásně zrelaxovanej. On je ten Progres strašně hezké a vlastně útulné místo a jsou tam moc fajn lidi. Klubu zůstala ta obejváková atmosféra původního Progresu.
Olga hrála před námi se svojí kapelou illE. Tentokrát kytaristu Almelu, kterej měl koncert někde ve Varech, nahradil jinej kytarista, kamarád Maras. Známe se tuze dlouho, hrával s Lenkou Dusilovou, Anetou a teď i s illE. Původně měl bejt kapelníkem tohohle projektu, ale na poslední chvíli před křestem musel pracovně do Kazachstánu a tak to za něj vzal právě Almela. No a třetí do party je bubeník Hopinu, kterej hrává s Almelou ve Fotolabu a taky s Posledním výstřelem a čert ví, s kym ještě. Vyznáte se v tom přehledu kapel a jmen? Takže illE odehrála před náma svůj set a i takhle ve třech, bez hostů z Druhý trávy, to má strašnou sílu. Seděl jsem vedle svýho táty, držel ho za ruku a fakt jsme si to užili.
Pak následovala rychlá přestavba, zvukovka a šli jsme na to. Tentokrát jsem se snažil na rozdíl od pátku maximálně koncentrovat. Hodně se hlídat, soustředit se na zpěv a na hraní. A bylo to dobré. Snad jen, že v Progresu nebylo tolik lidí, kolik den předtím.
Ale zase byli vřelí a měli nás rádi a dávali to najevo a Jirka Gottlieber zpíval všechny nový texty ze Severu. Těším se na jeho záznam kde ten zpěv bude slyšet. A Jirka zpívá dobře, zrovna dneska jsem ho poslouchal z nový desky jeho kapely Papír Sklo Plasty. Tak jak jsem řikal, těšim se.
Lípa mi udělala radost. Všichni jsme se ještě přesunuli do Bejváku a domů dorazili kolem třetí. Hop spal u nás, do půl pátý jsme likvidovali zásoby slanečkovýho salátu. Ondra přespával u Zlámalů, kde podobným způsobem přišli o dost uzenýho. 
Moc hezkej večer. Lípu mám rád. Čau Lípo.

 

22.12.2010

Děčín

V pátek zase trochu stresuju kolem odjezdů, ale to se holt nedá nic dělat. Mám extrémně vyvynutej smysl pro to, čemu říkám “časová zodpovědnost” a dokud budeme pravidelně vyrážet o půl hodiny později, těžko budu klidnější. Ale do Děčína jsme dojeli i přes sněžení docela rychle a v pohodě.
Než jsme se rozkoukali, začali hrát Jacci. František za tu dobu, co ho znám, a že to teďf bylo zrovna deset let, co jsme spolu poprvé hráli v Palermu, kompletně vyměnil celou kapelu. Jack si udělat hračku mi přišli skvělí ve všech svejch formách, teď maj ale složení stejný jak my, takže jsou vlastně ideální spolukapela. Slyšel jsem je ten tejden podruhý a měl jsem z nich fakt radost.
Klub Garage bohužel moc nemá šatnu. Nebo má tuším takovej kamrlík, kemrlík, ale ten je za barem a ten hlídaj barmanky a courat jim tam se nikomu nechce. A nemít šatnu je samosebou v podstatě normální, ale na druhou stranu, moct si sednout po příjezdu na chvilku úplně do klidu je neocenitelná věc. Možná to tak mám jenom já. Kolem koncertů se mnou neni moc řeč, jsem roztěkanej a nejradši bych vlastně už hrál. A moct se zklidnit v šatně by mi asi udělalo dobře. Jenže to bych zase neviděl Jacky a vůbecm takže těžko říct.
Na začátku mi v Artistce praskla struna. Je to drobnost, kdysi se mi to stávalo FURT, ale tenhle večer jsme byl nějakej rozkopanej a tak mě to úplně vykolejilo. Rozkopanost jsem pak kompenzoval nasazením, což pak často vede k nekontrolovanýmu šílenství, což se taky stalo. Ještě hodinu po koncertě vrtěl Obrška hlavou a opakoval, pokaždý, když mě uviděl: To byl pank vole, to byl pank.
Nebyl jsem to jenom já. Jak se v Garáži začíná v deset a my šlo hrát někdy v půl dvanáctý, všichni byli po pracovním tejdnu úplně hotoví. Jednak zívali před koncertem, jednak nám Jára usínal na schodech, když zrovna nehrál. Ondra s Márim ho sledovali, jak mu vždycky spadne hlava, on si ji pak zvedne a de zase hrát. Moc pěkný. Ale lidí bylo hodně a hodně kamarádů a byli na nás strašně milí a tleskali a hulákali. Tak jsme nakonec měli radost.
Domů jsme jeli hustým sněžením, Jára řídil auto s Márim a Obrškou a Pavlem a my jeli za nima a doufali, že Járovi zase neupadne hlava. Pank vole.

 

01.12.2010

Hezké pozdravy z Bratislavy

sedím v backstage bratislavskýho klubu A4. Chick&Tin zrovna zvučí. jsem docela dost unavenej a vlastně zatim moc nevim, jak to celý bude. ani kolik budu hrát věcí, ani jaký budou lidi, ani, jestli se nakonec rozhodnu tady přespat u Maroše, či vyrazím na vlak, co jede ve 22:50. uf. asi si skočím někam pro redbull.
Olinka včera křtila svoje EP V rekvizitách a bylo to super. postavila si skvělou kapelu a hosté Lubošové z Druhý trávy ji báječně doplňujou. přijel i Tomáš Neuwerth z Kopřivnice, zahrál Dušan s Jaromírem 99, fakt pěknej večer. Ola je fakt šikovná a v její vlastní kapele je to vidět ještě o kus víc. byl jsem na ni pekelně pyšnej. jen jsem ráno nemoh vstát. a musel.
občas se to tak hloupě sejde. jako třeba dneska. musel jsem ještě před odjezdem dodělat nějakou nepříjemnou práci a rychle ji odeslat. v osm jsem se tak nějak vzpamatoval, hodinu a půl seděl u počítače, pak málem usnul ve vaně, potom frčel do práce, kam nám přivezli už konečně správně vytištěný CDčka ve spoustě krabicích. pět jsem jich naložil do krosny a hurá na Hlavní nádraží. venku zuří sněhová vánice, celou cestu teda zuřila a my nabírali větší a větší zpoždění, takže jsem cestoval skoro pět hodin a vlastně až před chvílí jsem dorazil. z nádraží jsem šel pěšky s krosnou i Fiksupojkovou kytarou, kterou mi laskavě půjčil. sněžilo a já procházel známejma místama, kolem domu, kde jsme bydleli a kde se Obrška propad s tou postelí, kolem prezidentskýho paláce, na Obchodní jsem si dal kebab a teď jsem tu a pomalu pudu zvučit. a pak asi někam pro ten redbull, protože jinak budu první zpěvák, co usnul na pódiu během hraní.

 

24.11.2010

není to legrace, připojti se k wi fi v Café No. 10

seš debil, řikal jsem si ráno už na Strašnický. vlak ti jede v 6:11 a ty si nařídíš budíka na 5:30. magor. metro furt nic, čekám na něj a minuty utíkaj, už je 5:50. na Muzeu to samý, metro dorazí až v 6:01. za další minutu vybíhám schody na Hlaváku, ty schody, na kterejch se opičího kluka tak lekne ten pán v klipu Do Děčína.
za další dvě minuty mám lístek, zbejvá teda sedm minut, rychle vbíhám do Relaye, že si koupim aspoň kolu a njakou čokoládu na doplnění energie, ale jak pán pomalu vrací dvěma předchozím zákazníkům, zase si řikám, že jsem idiot. pak běžim podchodem, batoh v jedný, kytaru v druhý, do toho hlásej, že Kysuca je připravená k odjezdu, další schody a pak skočim do vlaku a než si stihnu sednout, už jedem. dodejchávám to ještě půl hodiny, ale už je mi fajn. v e čtvrt na sedm se přesunuju do jídelního vozu a tam trávim zbytek cesty. párky maj dobrý a román Cesty na Sibiř od Martina Ryšavýho, toho divnýho typa co mě měl na FAMU, se mi čte taky moc pěkně. i když jeho hlavní hrdinaa mi není o moc sympatičtější, než tenkrát. náladu mi kazí jen fakt, že jsem doma nechal CDčko Severu, moh jsem ho ukázat do kamery. ale těch věcí, co jsem měl vzít s sebou bylo prostě moc, namátkou 4DVD s dvěma klipama, kytaru, ladičku, počítač, atd. seč to jde, snažím se nezapomínat věci, ale v těchhle vypjatejch situacích, kdy je toho k zařizování mraky, se tomu, myslí, nelze tak úplně ubránit. bejt v Ryšavýho románu, seženu si vodku, vypiju jí nejmíň butylku a pak budu, achich, naříkat na to, jak je toho na mně moc. jelikož nejsem, pomyslím si už potřetí dnes o sobě něco nelichotivého a jdu dál tim svym, vole, trudnym životem nedokonalýho smrtelníka.

V Ostravě vystoupím na Hlavním nádraží, už jsem tu takhle vystupoval nejmíň čtyřikrát, jednou, kdysi, když jsme jeli s Martinem Ledvinou a Maruškou na Stinga, z kterýho nás vyvedli po nahrávání. podruhý když jsem sem přijel točit Ladí neladí s EgoNoise, potřetí, když jsme jel před rokem a něco do Medůzy. a teď jsem tady zase. nápis OSTRAVA jako kráva a za nim ostrý předzimní slunce.
nastoupim do trolejbusu 208, hned jak vyjedem, chopí se revizoři svýho černýho řemesla. lístek naštěstí mám a s obavama sleduju cikánskou maminku, která nastoupí na příští zastávce s kočárkem a malým klukem. trolejbus se rozjede a ona kluka posílá za řidičem a kluk tam stojí až do další zastávky, kdy konečně koupí lístky. máma je cvakne, sebere mu prachy, co dostal zpátky zkoušel je stopit a pak je ráda, kdkyž revizoři rozjedou svý rejdy. 208 to dost objíždí, ale zase vidim kus Ostravy, vyjedem skoro ven k nějakejm haldám, do nebe trčí komín s rourama, který jsou dole opřený o kousek zdi, jedinej, kterej zbyl z pravděpodobně veliký továrny. stadion na Bazalech, dům s vekou tmavou věží. možná si to jenom namlouvám, ale ve vzduchu cejtim kouř z uhlí.
no a pak vystoupim na Husově sadu, projdu známou ulicí, prosmýknu se na neznámý (Jiráskovo) náměstí a zakotvym v Café No. 10, kde mi řeknou že Wi-Fi mají, ale nevědí, jestli bude zrovna dneska fungovat.

tak wi-fi fakt nefungovala. jinak ale fungovalo všechno. krátce po dopsání předchozího odstavce dorazil Kuba Bureš, kterej se o nás, kluky a holku, co spolu hrajeme, stará. a společně jsme šli do Český televize. milá byla paní vrátná, milá byla paní produkční, milej byl Pavel Kučera a nejmilejší byla Klára Vytisková. s Alešem Juchelkou, kterej si mě vychutnával minule, se to nedalo vůbec srovnat. rozhovor byl tentokrát neformální, docela veselej, přistih jsem se, jak najednou něco vykládám a máchám přitom rukama, jak kddyž někomu něco vysvětluju v hospodě třeba. za čtvrt hodinky jsme byli hotoví a šlo se do Fabricu, kde sídlí Rádio Stodolní.
tyvogo, Rádio stodolní jsou naši regulérní fanoušci a za mikrofonem seděl zrovna Tobi, náš fanoušek největší. radostně halekal do éteru, že tady vítá kenyho z obří broskve, kapely z Děčína a že to je super a bezvadný, úplně z něj ta radost svítila. což bylo milý. povídali jsme si, řekl jsem pár věcí o Severu i o tom, jak to bylo dřív, ano, odpověděl jsem i na klasickou otázku, proč se jmenujeme Obří broskev a za hodinku jsme šli s Kubou a jeho snoubenkou na vlak.
koupili jsme si místenky do jídelního vozu, jak nám Klára poradila a nakonec jsme jeli i s ní v družným rozhovoru nad řízkem s vynikajícím bramborovým salátem zpátky. Klára vystupovala s kufrem plným kostýmů v Pardubicích, my dojeli až na Hlavák.

doma jsem se jen otočil a vyrazil do Crossu na litevce Alaverdi, který křtili svý druhý album. a bylo to parádníé. jednak je ten jejich mantracore strašlivě nakoplej, jednak během hraní vařili litevský jídla. bubeník chodil mezi písničkama obracet takový jako bramboráky, jeden jsem ukořistil a dostal jsem i kus stromovýho dortu, což byl vlastně kmotr novýho cdčka. úžasný. odcházel jsem nadšenej a neodcházel jsem nadšenej sám. z nejbližšího okolí musim připomenout třeba Ondru Zátku a Pavla Zlámala, který tam byli se mnou. do dvou jsme pak nahoře v kavárně Crossu pili pivo a debatovali o všem možným. domů jsem se dostal asi v půl třetí, totálně hotovej. Dušan Neuwert by řek "kožak". ale neřek, protože asi už spal. no. plnotučnej den to byl. takový krásy všude

 

19.11.2010

tři dny poté

do Besedy míříme z různejch stran, my s Ondatrou a Olou Volvem přes Bulhara a magistrálu a po nábřeží a docela to i s dopravou jde, zasekneme se až ve Valjdštejnský. Kluci Obrška s Márim z Lípy, Jára z Liberce a Pavel z Brna.
jaks jel, ptáme se ho? vlakem?
nene, autem, jeli jsme ze zkoušky, Vojta Dyk mě vzal. jenom polknu, spousta mejch kamarádek by za takový svezení dalo klidně vobě ruce, nebo nohy, nebo skoro všechno. a jakej byl?
no, my jsme spíš tak mlčeli, byl klidnej.

VyjakoMy se marně snaží zaparkovat a daří se jim to až na poslední chvíli a najednou už hrajou a my víme, že to za chvilku přijde. jsem celej rozklepanej, ani ne nervozitou, jako spíš tim, jak se neuvěřitelný stalo skutkem a ta dlouhá a problematická a náročná a samosebou taky krásná, ale v posledncíh třech tejdnech už vopravdu vražedná anabáze končí. s Marošem si všichni dáme panáka, je fajn, že je tady, on, i Katarina, nafukujem balonky a ony furt ne a ne CDčko unýst. a pak už je čas, tak si ještě odskočim a kapela už hraje, tak nádech, výdech a hurá na pódium.

a od první písničky to tam tentokrát je, ty dlouhý zkoušky byly k něčemu, mám, strašnou radost, že konečně živě hrajeme Artistku a Luďek, náš host, to celý ještě tak nějak nakopává, a lidí je dost a jdou do toho s náma. dobře se slyším, všechno hraje, Pavel připravil pro dechy pár věcí, který nám ostatním neřek, takže mám spoustu překvapení, to samý Luděk, kterej si toho taky vymyslel spoustu.
kvůli těmhle chvílím, kvůli takovejm koncertům, jezdíme sem a tam po republice, taháme nástroje a aparáty v půl čtvrtý ráno do třetího patra, zkoušíme o víkendech když ostatní spí. to jsou nejlepší momenty. čistý radosti mýho života, jak se jmenovala knížka, co má táta rád. parádní koncert, skvělí lidi, mohutný energetický vlny mezi náma a publikem, krátkej, intenzivní křest a pak velký finále. a ta poslední věc, kterou jsme si připravili do Mnohem dál než já, tak ta taky vyšla akorát. děkuju všem, co jste tam byli. těšíme se příště. Sever je venku. kapele je šestnáct. začala zima.

 

16.11.2010

uf. tak dneska. jupí. už aby bylo devět a my šli na pódium. do tý doby to bude hukot. a pak už to bude jenom na nás. a na zvukařovi. a na technice. a na tom, jestli přijdou lidi. a až to skončí...

tak začne něco jinýho

 

Starší